Mazanice Jedné Třicátnice

Ani nevím jak to všechno začalo, vzpomínám si jen na ten úvodní šok, kdy mi minulý rok o vánocích manžel řekl že mě nemiluje..Možná byl náš vztah chladnější, ale slyšet to bylo tak "definitivní"!

Pravda měli jsme vždy doma tak trochu itálii a nějaké neshody, ale každý člověk je osobnost a já to tak nějak brala že to k tomu patří..

Do toho dne jsem si říkala že jsem strašně unavená ze starostí, vztahu, stereotypu …někdy jsem si taky říkala že z toho chci pryč (nikdy bych ale neměla odvahu to udělat, protože si myslím že občas je unavený každý).. ale v "ten" den, to bylo rázem pryč.. ve chvíli kdy „to“ řekl jsem věděla jak moc ho miluji a že ať už jsem byla unavená jakkoli, nechci aby byl pryč a odešel..

V tu chvíli mi blesklo hlavo.."proboha a co dítě.., mé dítě bude bez otce.."

V první fázi mi manžel tvrdil že odchází kvůli mě..že nikoho nemá. Asi o 14 dní později mi přiznal že se zamiloval v práci. Trvalo to už delší dobu, ale neměli prý poměr. Pořád jsem přemítala a říkala si, jak se se mnou mohl milovat, líbat mě.. vždyť ještě včera.

Nakonec jsme se dohodli že se kvůli dítěti pokusíme náš vztah nějak zachránit..asi taky proto že dcera je nemocná a na manželovi doslova visela..

Tak dny plynuly, já se snažila napravit to co mi bylo vytýkáno, snažila jsem se nemít nároky na manžela, vše jen proto aby "zůstal".. zůstal alespoń otcem pro mou dceru..

Ale jak dny plynuly, zjišťovala jsem že se s ní manžel schází, hledá si byt a jen mě klame. Když jsem to zjistila, probrali jsme to a on řekl že odchází.. Pak zase ne, dva dny byl doma a dva dny na odchodu..Dceři řekl čtyřikrát že odchází a třikrát že zůstává.

Takhle jsme žili asi půl roku, nakonec byl nevrlý a příkrý i na dceru. Vždy když se k nám pomyslně vracel, říkala jsem si že bych byla špatná matka kdybych nevzala otce svého dítěte zpět, byť by mi ublížil jakkoli...

To co ve mně asi nadosmrti zanechá stopu je ta vzpomínka na ten pocit.. ten pocit že by jste udělali cokoli abyste zachránili dítěti rodinu.. a zároveň pocit bezmoci.. že není nic, vůbec nic co byste mohli udělat. Sice se snažíte,děláte možné i nemožné, ale nic není dost dobré. Vlastně jen čekáte.. čekáte plni strachu a obav co přinese další den..co udělá "ona".. a jak se k tomu postaví „on“..

Nakonec jsem se nemohla soustředit ani na výchovu, práci a zábavu s dcerou, byla jsem na dně.. Trpěla závratěma, bolestmi žaludku, v noci jsem nespala a pokud jsem přece jen usla, dalo mi ráno hroznou práci vstát.. protože jsem myslela na to jaké další rány mi přinese dnešek..

Hodně dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to že bych ba právě možná byla špatná matka když bych tím dceru nechávala procházet stále, pořád a pořád dokola.. Kdyby čím bude chytřejší více viděla jeho nevěry a až bude dospívat si myslela že takhle je to běžné a že tohle se jí stane taky..