Tento týden mi něco dal.. ale řekla bych že něco i vzal.

..dal zjištění že s pubertou nehne sebe lepší rodič, sebe lepší psycholog ani nic mezi nebem a zemí..

Dal již dlouho plížící se a tušené zjištění že má dcera je se školním prospěchem tam, co slunko nesvítí a nevím jestli mě má uklidňovat nebo děsit, že je pouze jednou z 18 takto postižených a to je jich 26!

Což nejednoho, ba valnou většinu rozlícených rodičů na třídních schůzkách vedlo k zamyšlení "je tohle opravdu JEN dětma?!" S podivem je, že jsou to i děti které bývaly prospěchově velmi dobré. Takže něco pozitivního na tom je, protože jsou na tom tak i hůře děti, které nemají žádné postižení.. v konečném efektu vás to stejně neuklidní, protože na věci to nic nemění.

Ovšem když Vám ta ratolest vyrazí v 23:00 z dětského pokoje s křečovitým výrazem v tváří, přímo panickou hrůzou v očích s tím že si "vzpomělo" (!!!!) a začíná přes skype shánět jiné, zřejmě taky ještě nespící vrstevníky a spolužáky, skutečně uvažujete jestli BÍT NEBO NEBÍT!

V zápalu takovýchto pubertálně lemplovských záchvatů (a jak vidno některým puberta vydrží snad až do 18let) se to průběžně střídá mezi "bít či nebít", "bít či nebýt", "být či nebýt".. a tak různě někdy s tvrdým, někdy s měkým. :-)

Takže se v tu chvíli přiblížíte o dalších 5 let k hrobu, protože to jak se rozčílíte nemůže ani trochu prospívat zdraví. Fit rodiče asi pokleknou, sepnou prsty a začnou mručet "óoooooooooooom" a kuřáci se v rámci zachování duševního zdraví všech přítomných vytratí ven si zabafat (čímž se hrobu přiblíží ještě o víc, nicméně to uklidňuje.

No jo, ale co s tím?! Mezi učiteli jste už za lempla který na své dítě kašle a bývalý protějšek si na této situaci ještě smlsne.. a vy jste v presu, jak mezi mlýnskými kameny a už nikomu nevysvětlíte že se pomalu stavíte na hlavu, ale s tím mezkem prostě nehnete!

Vždycky jsem nesnášela ty situace s kterými nemůžete nic udělat. Není to prostě na Vás, nemůžete daný problém sám vyřešit, můžete se jen snažit a taky vidět, jak veškeré snažení má vesměs nulovou odezvu.

.. a taky týden vzal... Vzal iluzi že dítě v pubertě slyší a myslí.. aspoň trochu :-)

Je to jako s tím vtipem o mravenci, kterému věděc trhá nohy a vždy po utržení mu řekne "lez" a po odtržení poslední nohy, mu řekne opět "lez" a nic.. a do zápiskú se napíše "po odtržení poslední nohy, mravenec ohluchl" :-)

.. tak se snažíte přežít a z přesvědčení nebít.. a někdy, kdyby to šlo i nebýt..

Nezbývá než domlouvat, domlouvat a vtloukat a vtloukat.. místy se přibližovat hrobu a donekonečna doufat, že to snad padne na úrodnou půdu dřív, než tam padnete Vy. :-)

Takže dřít dřít dřít, protože to pololetí, stejně jako konec školního roku je tady pořád dokola každý "půlrok". Nezbývá než přežít nenávistné pohled ratolesti, doprovázenou nekonečnu kupou hudrování nad nespravedlností systému a blbými nápady Marie Terezie :-) a doufat.. že to snad do konce roku ještě spraví..

Takže přeju všem rodičům kteří mají podobný problém.. pevné nervy, dobrý jogínský posed a levnějšího zubaře, protože je to tak na sedření skloviny ze zubů.. :-)

Při každém takto vyčerpávajícím dni si vzpomenu na větu,kterou jsem četla v článku jednoho psychologa: JESTLI JSTE CHTĚLI NĚCO HEZKÉHO CO NEVYROSTE,MĚLI JSTE SI POŘÍDIT BONZAJ. :-)

...a po každém takto vyčerpávajícím dni jdu mé pubertální "bonzaji"co už teď krásně v klidu odfukuje, spravit peřinu a políbit jí na tvář... jsou sladcí když SPÍ..