Jdi na obsah Jdi na menu
 

Babička

19. 1. 2010

 

Každý máme a nebo jsme měli nějakou babičku, někdo ji poznal a někdo už neměl to štěstí...
Já nepoznala babičku z otcovy strany, umřela na zánět ledvin dřív, než jsem se narodila. Jsem ale narozená ve stejný den i měsíc jako ona, jen a nějakou řádku let později, a věřím, že kdyby žila, možná i právě proto bychom si rozuměly.

Psát bych chtěla o babičce druhé, babičce z máminy strany. Tu jsem znala a - zemřela, když mi bylo 14 let..
 

Babička Aurelie - lidé jí říkali Relčo - byla z rodiny asi jediný člověk, který se mě kdy nějakým způsobem snažil pochopit..tak jsem si minule zavzpomínala..

Babička se narodila v roce 1909, takže když šel Titanic ke dnu, měla 3 roky :-) V době kdy se jí narodila moje mami, jí bylo už 40 let a měla 20 letého syna :-) Myslím že už to nečekala.. Když byla mamča malá, zemřel jí manžel a zůstala sama.. vlastně zůstala sama bez muže už celý zbytek svého života.

Když jsem se narodila já, prostestovala proti méme jménu, že prý se nepodepíšu ani na řádek od sešitu :-D
 

Vzpomínám, že když jsem byla malinká, byla to už starší šedivá paní a nosila krásný šedivě stříbrný cop omotaný kolem hlavy jako čelenku ( já si ho tedy pamatuju: mamča říká, že to není pravda, ale pamatuje si ho i sestra). Když jsem byla starší, měla už ty stříbrné vlasy kratší a nosila je zavinuté vzadu, pak byly ještě kratší, ale i tak vždy nosila ty staré železné natáčky a lokny se jí točily za ucho, kde si je spínala klasickýma vlnitýma sponkama.

 Obrazek

Když jsme si u ní hrávala na zahradě a míchala (jak to děti dělají) nějaké polévky z lístků květin, hrášku, vody a trochy písku... vzpomínám si jak jen proto aby mi udělala radost .. a fakt nekecám.. mi ji opravdu ochutnávala a to bez mrknutí oka a ještě mi ji šíleně vychvalovala.. :-)
 

Vzpomínám na její dům, než se přestěhovala k nám... vonělo to tam starýma knihama.

V zahradě měla velké romantické oblouky nad chodníčkama, hustě porostlé růžemi.. a v záhonu s kytkama měla kouzelný malý vyřezávaný domeček. Trůnil si tam a byl tak malinký a neuvěřitelný... Když jsme tam přespávaly, fascinovaly mě ty obrovitánské péřové peřiny,jako dítě jsem přes ně neviděla a nemohla se pod nima ani obrátit. Když jsem se ráno probudila, koukala jsem z okna, jak na louku časně zrána chodili zajíčci a srnky. V zimě to bylo zvlášť krásné... Seděla jsem v posteli a slyšela, jak babička přikládá do pecku, který vytápěl celý dům. Dřevo praskalo a v malém smaltovaném hrnečku bublala voda na čaj.
 

Vzpomínám na to, jak si se mnou dlouho povídala, jak se křižovala před jídlem. Na ty její stříbrné vlasy, vždy dokonale upravené. Na do komínku složené prádlo a dokonale ustlané postele.. Na modré oči, které mám mimochodem po ní, na malé červené krevní skvrnky, které se jí dělaly na kůži - ty jsem taky podědila :o)

 

To byla moje babička, hodná i přísná, chápající a veselá, moudrá a statečná... MOJE BABIČKA...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář