IX (Ráno)
Když vlna narazí v svém běhu na skálu,
vystříkne chumáč vod a stvoří bílou růži,
veliký obvod moře se v jednu kapku zúží,
jejíž modrá sůl shůry snáší se pomalu.
Zářivá magnólie, jež taješ v louhu pěn,
potnice magnetická, kvetoucí při zániku,
jež věčně rodíš se a zase mizíš v mžiku:
ty rozprášená soli, s odvěčným pohybem.
Společně ty a já mlčíme, lásko moje,
zatímco tvary soch padají do příboje
a moře kácí věže bělostné jak váza,
protože v osnově neviditelných nití
těch nespoutaných vod a písku, jenž se řítí,
chráníme jedinou něhu, jíž hrozí zkáza.
XI (Ráno)
Hladovím po tvých ústech, po tvých vlasech a řeči
a bloudím nenasycen beze slov ulicemi,
chleba mě nenakrmí, úsvit mě nevyléčí,
hledám tekoucí souzvuk tvých nohou každodenních.
Hladovím po tvém smíchu, nádherně nespoutaném,
po rukou barvy plodů na snědé ošatce,
hladovím po tvých nehtech, co jsou jak bledý kámen,
chci pojídat tvou kůži jak mandli v skořápce.
Chci pojídat i blesk, jenž shořel od tvé krásy,
i ušlechtilý nos, krášlící hrdou líc,
chci jíst i unikavé tvoje temné řasy,
přišel jsem hladový, čichám soumračnou vůni,
tvé teplé srdce hledá, hledám tě stále víc,
jak v poušti Quitratuy větřívají pumy.
XLIV (Poledne)
Nemiluji tě a miluji, snad víš,
náš život ze dvou polovic se skládá,
i slovo s mlčením jsou si vždy blíž,
vždyť oheň přece chladno předpokládá.
Mám tě rád, abych mohl tě mít rád,
abych zas nekonečno potkal nenadále,
abych tě nepřestal už nikdy milovat:
proto tě ještě nemiluji stále.
Miluji a nemiluji, jako bych
měl v rukou klíče k nejkrásnější sluji
i vratký osud plný předtuch zlých.
Dva životy se v mojí lásce křižují.
Proto tě miluji, když tě nemiluji,
a proto tě miluji, když tě miluji.
XLIX (Poledne)
Je dnešek: včerejšek propadl se již
skrz prsty světla a tvá víčka spící,
zelené kroky zítřka jsou nám blíž:
nikdo nezadrží ráno pod petlicí.
Řeku tvých paží nikdo nezvládne,
ani, má milá, snění ve tvých očích,
jsi chvěním času, jenž se propadne
štěrbinou mezi paprsky a nocí.
Křídla nad tebou uzavírá nebe,
tu bere mi tě, tu přináší tebe
s tajemným gestem do náručí zpět:
proto opěvám dny a měsíce,
tok času, moře, hvězdy, stálice,
tvůj probuzený hlas, tvou noční pleť.
LXXXIX (Noc)
Až vydechnu naposled, své ruce mi na oči přilož:
chci, aby jejich světlo a horoucí obilí
mě ještě jedenkrát svou svěžestí prostoupilo:
abych cítil tvé prsty, jež můj osud změnily.
Chci, abys žila, budu tě čekat v spánku,
abys čichala vůni, co moře ti přivěje,
abys dál naslouchala vichřicím, šumu vánků,
abys chodila v písku, kam vtiskli jsme šlépěje.
Chci, aby to, co miluji, zůstalo živé,
tobě jsem nejvíc zpíval a nejvíce rád tě měl,
a proto, kvetoucí, dál se květy přiodívej,
abys dosáhla všeho, co jsem pro tebe vysnil,
aby můj stín se ti o vlasech procházel,
aby poznali nejlíp prapříčinu mých písní.
.. a malý úryvek z knihy, kterou doufám brzy dostanu do svým spárů, neboť mě naprosto uchvátila!
Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň
Byl jsem pustý jak tunel. Ze mě prchali ptáci
a do mě vstupovala noc svým mocným vpádem.
A abych přežil, koval jsem tě jako zbraň,
jak šíp mého luku a praku mého kámen.
Pablo Neruda (12. července 1904 Chile – 23. září 1973 Chile)
Vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes Basoalto, byl chilský básník a politik, autor řady básnických sbírek.
Svůj literární pseudonym, který později přijal za své oficiální jméno, odvodil od jména českého básníka a spisovatele Jana Nerudy, aby odvedl pozornost svého otce, který z něj nechtěl mít básníka. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších básníků 20. Století.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1971)
