Mazanice Jedné Třicátnice

Někoho musíš mít rád,

třeba jen trávy, řeku, strom anebo kámen,

někomu musíš opřít dlaň o rameno,

aby se, lačná blízkosti nasytila,

někomu musíš, musíš,

je to jak chleby, jako doušek vody

musíš dát svá oblaka bílá

své smělé ptáky snů,

své plaché ptáky mdloby

- někde přec pro ně musí být místo klidu a něhy-

někoho musíš mít rád,

třeba jen trávy, řeku, strom anebo kámen,

neboť stromy a trávy vědí o samotě

- i když jdou kroky neustále dál,

i když jen na chvíli stanou-

vždyť řeka ví o smutku

- stačí aby se naklonila nad svou hloubkou-

vždyť kámen zná bolest

- kolik těžkých nohou kráčelo přes jeho němé srdce -

někoho musíš mít rád,

 někoho musíš mít rád,

s někým přece musíš vykročit stejně

a nechat stejnou stopu

- ó trávy, řeko, kameni, strome,

mlčící průvodci samotářů a bláznů,

dobrá, veliká stoření,

promlouvající, jen když zmlknou lidé.