Jdi na obsah Jdi na menu
 

Jdu..

30. 1. 2010

Jdu.. jdu městem v tom ukrutném mrazu a přemýšlím co ještě je třeba zařídit.. přitom koukám kolem sebe.. Čím jsme starší, tím více jsme v té zimě zahalení.
Najednou kolem mně proběhnou tři děti.. bez čepice, vlasy střapaté, vytahané tepláky..vysmáté, jako by jim ten strašný mráz vůbec nevadil. Ohlížím se za nimi, usmívám se a říkám si jak bych někdy, aspoň na malou chvíli chtěla být znova tím bezstarostným, malým dítětem ve vytahaných teplácích. :-)

 

Já o tuhle bezstarostnost přišla velmi brzy, když mi bylo pouhých 8 let.. Nemoc mně svým způsobem  připravila o bezstarostné dětství. Pak se po mně žádala jen opatrnost a zodpovědnost. Možná proto jsem tolik rebelovala a snažila se tomu vymknout..

 

Dnes je mi 33 let, mám 13 letou dceru, která už taky neběhá ve vytahaných teplácích a která částečně o svoje dětství také přišla již ve 3 letech. Dnes líp než jindy chápu, jak těžké muselo být pro mou matku, se o mně starat. Nikdy touhle nemocí netrpěla a tudíž ani nevěděla jak se s ní žije a co si má počít.. Já s ní žiji už 25let, znám pocity které ji provázejí, ale občas ve vztahu k dceři už taky nevím kudy kam.. Je to težké i pro mně, jak asi těžké to muselo být pro ni.. Přesto mí rodiče měli oproti mně jednu výhodu, byli na to dva.

 

Do mých 8 let byl můj vztach s mojí matkou hezký.. vzpomínám jak jsme si povídaly a jak mi česávala vlasy.. Pak se vše začlo měnit a pro mně nastal zlom když mi bylo asi 10 let.. Tehdy mi máme řekla "bylo by lepší, kdybych tě neměla".
Tolik usilí mně stálo abych si v posměchu spolužáků zachovala alespoň zbytek hrdosti a sebevědomí a teď mi tohle řekne vlastní máma..Nenáviděla jsem ji za to..a ještě víc za to, že když jsme se o tom jako dospělá zmínila, nedokázala přiznat svoji slabopst a ani po letech se omluvit..  jen říct "co si to vymýšlíš, to se ti něco zdálo"..

 

Poučena spoustou věcí, které se mi nelíbily nebo mi ubližovaly, se snažím chovat ke své dceři jinak.. Ani v nejhorších chvílích, kdy jsme úplně vyčerpaná a na dně, bych jí tohle nikdy neřekla.. Snažím se dělat vše co mám pocit že mi chybělo.. a někdy chybí:-) Podporuju ji, chválím ji, snažím se dešifrovat co mi říká, objímám ji a říkám že jí mám ráda.. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-(

Radůza,30. 1. 2012 22:17

Jak tohle svým způsobem znám :-( Je mi stejně tak jako tobě a tak moc bych si přála aby pochopila, že jí i teď jako máma 3 dětí potřebuju. Ale čím více si to přeju, tím více se mi vzdaluje.... Nikdy mě neobjala, nikdy neřekla mám tě ráda....A já se pořád nemůžu smířit s tím...že to nikdy neuslyším...

Re: :-(

Vlaďule,30. 1. 2012 22:22

Jsou věci Radu, s kterýma se člověk nikdy nevyrovná, jen v závislosti na období a stavu, bolí méně, nebo více.. :-( Někdy se snažím chápat že to měla těžké a vlastně v situaci s nemocným dítětem možná nevěděla co má dělat.. ale i to málo podpory a "mám tě ráda" , je více než cokoli na světě..

Přála bych si takovou mámu

Hanka ,28. 3. 2010 15:43

te je moc hezké kež bych mi tohle řekla i moje mamka " mám tě ráda " ale zatím mi to nikdy neřekla ;-(

jdu

fabrigerova,22. 3. 2010 16:42

Moc hezky napsané.Člověk to vše cítí, vnímá ale psát o tom umí málo kdo....já měla krásné dětství,ale docenila jsem to až v dospělosti.Také svým dětem jsem se snažila udělat pohodičku a hezké dětství,jen to nevyšlo podle mých představ.Ovšem i oni to pochopili až v dospělosti a teď mi moji snahu vracejí.Nejkrásnější pro mě bylo,když mi moje sestra sdělila co ji řekl můj syn:" Víš teto,vždycky jem si myslel,že jen já jsem měl tu nejlepší babičku na světě,a jsem šťastný,že ji má i můj syn." No není to krásné? Snaž se děvča a Tvé děti Ti oplatí stejným dílem který jim teď dáš Ty.....